Rozhovor s Aťkou Bednářovou, asistentkou seniorů pro SlužbyProSenioryBrno.cz.

Co vás motivuje k práci asistentky seniorů? Jsou i jiná, pohodlnější a lépe placená povolání.

To máte pravdu, ale k této profesi vás život svým způsobem nasměruje. Ještě před pandemií jsem se věnovala jiným věcem, byla jsem cvičitelka jógy a také dodnes dělám hudbu, která je jednou z mých priorit. Předtím jsem měla také velice zajímavou práci jako obchodní zástupce u svého muže v kamenolomu. Ten však poté bohužel onkologicky onemocněl a já jsem se o něj starala, což byl prvotní impuls. Poté jsem pečovala o nemocnou maminku svého kamaráda a to mě již plně přivedlo k práci se seniory. Pomáhat mi dává smysl, jsem ráda v terénu a v kontaktu s lidmi. Člověk se toho může od nich také hodně naučit.

Jak dlouho se tedy péči o druhé věnujete?

Pokud bych to počítala od doby, kdy jsem se starala o svého muže, už bezmála tři roky. Pro pečovatelskou službu v Brně jako asistentka seniorů pracuji něco málo přes rok. Nicméně skrz různé charitativní koncerty v domovech důchodců, na onkologii nebo v dětských nemocnicích jsem se s lidmi, kteří potřebovali péči, setkávala už dříve. Možná už tehdy jsem si uvědomila, že je to směr, který mě bude naplňovat.

U prvních návštěv bývá největším úskalím fakt, že ten člověk vás nezná, nemusí vám hned věřit. Sama jsem váhala, zda se prokázat občankou nebo jak k tomu vlastně přistoupit. Nakonec se ukázalo, že mě znají jako zpěvačku, takže nebyl problém. Ale není to vždy stejné, každý den s sebou nese jinou náladu a vibrace. Stává se často i to, že si vás někdo objedná na doporučení od jiného spokojeného klienta, to je skvělé.

Jak zvládáte těžké dny, co vám vrací motivaci?

Já si takové dny kompenzuji jógou nebo meditací. Také bych řekla, že i přes to, že se se mnou život vždycky nemazlil, jsem optimista a nenechám se snadno srazit na kolena. Nicméně těžké dny samozřejmě přijdou vždy, navíc se tomuto povolání věnuji relativně krátce a také se domnívám, že je to například něco úplně jiného než třeba pracovat v hospicu. Můj každý den je jiný, vídám a navštěvuji různé klienty. Také mnohdy po takovém dni přijde naopak hezký, který mi to vynahradí.

Mám možná veliké štěstí na klienty, ale opravdu v mé praxi převažují spíše hezké momenty. Pečuji o samé úžasné a inteligentní lidi. Nejkrásnější okamžiky jsou, když třeba otevřou album a seznamují vás se svými příbuznými a životem, vtáhnou vás do svých zážitků. Nebo mě poprosí, abych je doprovodila na hrob svého zemřelého protějšku. Také si velice vážím momentů, kdy si ke mně senior vybuduje takovou důvěru, že mě přijme jako součást svého života a mám u něj například svůj osobní hrníček, který na mě vždy čeká při další návštěvě.

Setkáváte se i s nepříjemnými klienty? Jak takové situace řešíte?

To se samozřejmě také stává. Je-li to hned při prvním setkání, určitě nedávám na první dojem a vždy tomu dám šanci. Může se stát, že senior zrovna není v nejlepším rozpoložení a nakonec si to sedne. Byla by škoda to nezkusit. Měla jsem však i klienty, které jsem musela po čase odmítnout. Například jednu paní, u které docházelo až k fyzickému obtěžování nebo naopak seniora, který se choval k pečovatelkám s despektem a byl velmi ústnatý. To je pak nepříjemné a je lepší spolupráci ukončit, protože by mě to jen sužovalo a ke klientovi bych se netěšila. Často to bývá komplikovanější s lidmi, kteří trpí například Alzheimerem. Nedokážou už vyhodnotit různé situace a volají vám třeba i v noci. U seniorů s Alzheimerem je důležité zůstat stále pozitivně naladěná, klidně zodpovídat tytéž otázky pořád dokola a povídat si o stejných tématech.

Jaký nejtěžší moment jste ve své práci zažila?

Nejhorší je, když vám někdo umírá před očima. Zažila jsem si to nejprve se svým mužem a poté s maminkou svého kamaráda, o kterou jsem se starala. Dokonce jsem se pokoušela ji dle pokynů záchranné služby oživovat, ale už se nedalo nic dělat. Na druhou stranu vás tyto momenty posunou dál. Náročné také bývá psychické vypětí, které zažíváte především s psychiatrickými pacienty. Nesmíte se nechat rozhodit tím, že mohou dělat problémy a vyhodnotit, jaký přístup na ně bude platit, aby se celá situace zvládla. Někdy je lepší být malinko důraznější, ale i já jsem jenom člověk, celkem impulzivní, a občas prostě také nemám svůj den.

Podobná situace se mi stala loni. Tím, že jsem člověk, který má opravdu rád lidi, a věřím, že si dokážu i já získat jejich přízeň, vždy se na ně těším a oni na mou návštěvu také. S jedním pánem, který zpočátku mé služby odmítal, jsme si nakonec vybudovali přátelský vztah. Rodina jej podezírala, že se do mě zamiloval, bylo to milé. Mně spíše připomínal mého otce, byl stejný ročník, velmi sečtělý člověk a rád mi něco čítával, například z historie. Možná i právě to, že tam byla vazba na mého tátu, jsem poté, co mi jeho děti zavolaly, že zemřel, jeho odchod obrečela. Musím však říci, že i přesto, že mám na starosti převážně klienty ve vysokém věku, tak se stále drží.

Staráte se o „obyčejné“ klienty, ale třeba i o maminku vysoce postaveného politika. Je mezi těmito lidmi nějaký rozdíl?

Rozdíl v tom není – stejně tak jako rodina tohoto politika se ke mně vždy chovala velmi hezky, tak já k této paní také nepřistupuji nijak jinak než k jiným klientům, kvalita péče je rovnocenná. Neřekla bych, že jsou naše služby výsadou bohatších vrstev, máme i mnoho lidí, kteří si to platí z vlastního důchodu. Největší rozdíl, který mezi svými klienty vnímám, není to, odkud pocházejí, ale jaký mají přístup k životu. Tato zmíněná paní je pro mě velkým vzorem toho, jak bych si představovala i vlastní stáří, má můj obdiv. Je to úžasná žena, velmi skromný člověk, stále aktivní, vždy hezky oblečená a má šmrnc.

Setkáváte se s mnoha seniory. Mají něco společného ti, kterým je přes 85 let a jsou stále vitální a aktivní?

Bývají to lidé, kteří jsou stále fyzicky aktivní, cvičí, také jsou v kontaktu s dalšími lidmi a figuruje tam fungující rodina. Ale je to i jakási „jiskra“, kterou mají tito lidé v oku. Já osobně si myslím, že to, zda ji máte, nebo ne, se pozná už v mládí. Spojuje je touha bojovat, mají pro koho a co žít, zkrátka stále vnímají smysl svého života a váží si ho. Také chovají úctu sami k sobě, mají se rádi a nevzdávají se. Umí si udělat pěkné dny, jen tak, hezky se obléci, dát si sklenku vína, radovat se ze všedního dne. Také bych to tak jednou chtěla.

Pokud bych rodinám seniorů mohla předat nějaké poselství, bylo by to, aby se nezdráhali si trochu ulehčit. Když se o někoho staráte na plný úvazek, hodně to naruší váš osobní život i chod celé rodiny. Uvědomuji si, že velkým úskalím bývá to, že senioři pomoc tvrdohlavě odmítají, tam přichází na řadu moje druhá rada: Když jim dáte pocit, že jde o zkvalitnění jejich života, ne o nabourání soukromí, a že jsou stále prospěšní, a ne neschopní, bude to pro ně spíše motivace.