Tatínek měl v 55 letech mrtvičku. Do práce se už nevrátil a nesměl ani řídit. Stal se apatickým a velmi rychle zestárl. Seděl v houpacím křesle a jedinou jeho zálibou bylo chození na hřbitov.

V 65 začali s maminkou řešit dovoz jídla, vyřizovat si příspěvky na péči a podobně. Začali se připravovat na stáří a s tím spojené běžné obtíže, jako je zhoršení zraku, sluchu i mobility. Protože jsme já i moji sourozenci pracovali v pomáhajících profesích, měli dostatek informací o tom, jak stáří může vypadat, a mohli jsme jim i pomoci.

Z praxe jsem věděla, že kolem 80 let se u většiny lidí zhoršování zdravotního stavu vlivem stárnutí zrychlí. To se bohužel nevyhnulo ani mým rodičům. Zhoršila se cukrovka a občas přišel i nějaký ten úraz, který se ale u seniorů hojí už velmi špatně.

Hospitalizace navíc jejich stav ještě výrazně zhoršila. Děje se to u 98 % starších lidí. Je to obrovský zásah do jejich běžného života a rutiny. Najednou musí celé dny ležet a nemohou nic dělat. Po návratu se pak do jakékoliv aktivity musí nutit a to se jim často už nepovede. Jsou oslabení, někteří mají proleženiny, nemají motivaci.

Maminka s Alzheimerem začala odcházet

Maminka byla slabounká a začala pomalu odcházet. Navíc měla Alzheimera. I když to bylo těžké, občas jsme zažívali i vtipné chvilky. Jednou ji z nemocnice přivezla sanitka, maminka se se mnou jen přivítala a začala se vracet zpět do sanitky s tím, že v nemocnici mají rozdělaný úklid po malování. Naštěstí vím, jak v takových případech jednat. Řekla jsem jí, že mi akorát před jejím příjezdem volali, že to už mají hotové. To stačilo a maminka se tedy spokojeně vrátila domu.

Její stav se ale dále zhoršoval, až se stala ležákem. Bylo nutné ji krmit, přebalovat a starat se i o vše ostatní. I když jsme byli tři, mohli jsme se střídat a měli jsme i potřebné znalosti a dovednosti, museli jsme jednoho dne uznat, že už to nezvládáme. Zajistili jsme jí místo v domově v Rajhradu.

I tam jsme s ní zažívali občasné vtipné historky. Byla třeba přesvědčená, že tam s ní táta je, ale že hrají na schovávanou a on je schovaný pod postelí. Byla také přesvědčená, že tam má schovaného psa. Stačilo to hrát s ní. Řekla jsem jí, že toho psa nesmí krmit, protože by na něj pak přišli a musel by jít pryč. To maminka přijala. Slíbila, že už si nebude schovávat jídlo a nebude nic házet pod postel.

Pak přišla pandemie a my jsme ji nemohli rok ani navštívit. Bylo to hrozné období. Než se pravidla uvolnila, maminka zemřela.

Přišel boj s psychiatrickými problémy

Tatínek odchod maminky z počátku nesl statečně. Jezdila jsem za ním každý den, připravovala jsem mu jídlo a povídali jsme si. Po zbytek dne pak byl vždy v pohodě.

Jednoho dne ale přišla rána z čistého nebe. Volal mi soused, že mu táta kope do vrat, nadává mu, že mu leze do domu a vypíná kotel a že je to nájemníkům v sousedově domě nepříjemné. Od té doby jsem ho nepoznávala. Když jsem s ním hned po incidentu mluvila, začal na mě křičet, že jsem svině, že ho chceme okrást a že mě zabije.

Šla jsem za psychiatričkou. Ta mi napsala doporučení na psychiatrické vyšetření. Na něj ale nebylo možné tátu dostat. Byl svéprávný a jakýkoliv pokus zavést na téma byť jen řeč, bral jako potvrzení představy, že mu chceme ublížit.

Jídlo mu pak vozila výhradně sestra, se kterou měl nejmenší problém.

Jednoho dne mi pak zavolala Policie ČR, že je táta zavřený v domě, křičí a tvrdí, že jsme ho tam zamknuli my. Vše jsem jim vysvětlila a policisté mi kladli na srdce, že se mám o tátu lépe starat.

Druhý den volali opět, tentokrát v noci. To už věděli, že má tatínek problém. Našli ho, jak jde polonahý v zimě po kolejích. Dokonce na místě byla i sanitka. Domluvila jsem se s policisty, že by bylo dobré tatínka tou sanitkou rovnou odvést na vyšetření. Saniťákům se ale asi tou dobou nechtělo vyplňovat papíry, tak odjeli.

Situace začala být postupně neúnosná. Tatínek vyházel před dům pneumatiky, běhal po okolí se srpem a vyhrožoval všem smrtí. Policie mi tak pětkrát týdně volala s tím, že o problému ví, ale že to musí zapsat.

Situace se vyřešila díky zbrani, kterou tatínek měl pod postelí. Pak jsem se dozvěděla, že to byla nějaká krátká vzduchovka, ale pro mě to byla zbraň. Když jsem tedy jednoho dne zavolala o pomoc s tím, že nás táta ohrožuje zbraní, přijela zásahová jednotka a tátu zpacifikovala. Psychiatrička na základě tohoto incidentu mohla napsat papír, že tatínek nesmí z psychiatrické léčebny odejít a musí se podrobit léčení.

V léčebně byl průběh podobný jako u mnoha lidí z mého okolí. Tatínka nadopovali léky a on po přibližně měsíci zemřel, patrně na udušení jídlem, což tam nebylo nic neobvyklého.

Výčitky?

Výčitky nemám. Vím, že jsme pro maminku i pro tatínka udělali to nejlepší, co bylo v dané situaci možné. V praxi se setkávám s mnoha příběhy, kdy se lidé ve snaze pomoci rodičům sami zničí. Na druhou stranu jsem se na ně ale ani nevykašlala, což vídám ještě častěji.

Dokud to šlo, pomáhala jsem. Když už to bylo nad naše síly, nechali jsme to na profesionálech.

Já měla zodpovědnost nejen k sobě, ale také ke svým dětem.