Rozhodnutí o ústavní péči je komplexní cesta, na které se musíme vyrovnat s pravidly a překážkami od podání přihlášky po vlastní emoce. Protože emoce jsou často přehlíženou otázkou nebo nám nezbývá čas je vyslechnout, zmíníme se o nich v tomto článku a v dalším čísle navážeme praktickými kroky a radami.

Emoce a rozhodování: Co prožíváme a jak si s tím poradit, když zvažujeme ústavní péči?

Přestože na rozhodnutí pro ústavní péči není nic špatného, vzbuzuje v nás často výčitky, obavy, hněv i deprese. Proč tím procházíme a jak si můžeme pomoci?

Když extrémní zkušenost aktivuje naše zbraně

Při rozhodování o ústavní péči můžeme zápolit s bolestí, smutkem, hněvem či rostoucími obavami, protože vnímáme, že s našim blízkým už to nebude jako dřív, nemoc zasahuje, vstoupila do našeho života a mění naše představy i pravidla. Podstatné je vědět, že tyto emoce jsou normální obrannou reakcí na extrémní situaci. Je ale také pravda, že rozhodnutím je třeba projít a s emocemi se nakonec vyrovnat, abychom nezůstali vězet v depresi nebo bezmoci. Co nám může pomoci?

• Nehledejme vinu. Tuto situaci nikdo nezpůsobil a je bezpředmětné pátrat, co se mělo stát jinak. Soustřeďme se na aktuální věci a blízkou budoucnost. Život nekončí, a proto minulost nemá nic podstatného, co by nám dala.
• Věnujme čas a slova těm, jež nás podpoří a budou naslouchat. Opora je teď důležitá, proto neztrácejme čas s těmi, kteří pro nás mají výčitky nebo zlá slova. Pokud jsme sami, je důležité mít na pomoc odborníka.
• Sepišme si důvody svých rozhodnutí. Pomůže nám to zformulovat naše stanovisko a soustředit se na fakta, ne na emoce. Seznam je dále nápomocný při komunikaci s okolím nebo další práci s plánováním a prioritami.
• Strach máme především z neznámého, a proto pojďme domovy se zvláštním režimem poznat. Jejich návštěva nás seznámí s chodem zařízení i prací personálu. Vše bude mít hned konkrétnější obrysy.
• Zaměřme se na to, že ústavní péčí naše aktivní role nekončí. Naopak. Může být velmi povzbuzující plánovat naši účast a zapojení do péče i různých aktivit domova.
• Využijme zkušenosti jiných nebo podpůrné skupiny. Sdílejme své starosti a neumlčujme pocity, v budoucnu by se obrátily proti nám. Lidí s podobnou zkušeností jsou celé řady a je neocenitelné se s nimi propojit, získat od nich povzbuzení a praktické rady.

Když se bouřka přežene: Co nám může přinést změna vlastního postoje?

Když se to nejhorší přežene a my se konečně trochu nadechneme, přichází čas na přehodnocení našeho dosavadního postoje. Tato fáze je obdobím, kdy už tak trochu dokážeme situaci přijmout a zvážit ztráty i přínosy. Z původní snahy bojovat nebo popřít situaci, začínáme Alzheimerovu nemoc vidět jako součást života, kterou jsme si sice nevybrali, ale kterou se učíme chápat a respektovat, abychom mohli kvalitně prožívat společný čas i péči o naše blízké. Přes těžkosti možná cítíme, že jsme nemoc odzbrojili, a místo opozice zaujímáme to nejdůležitější místo vedle milovaného člověka, kterého doprovázíme a zůstáváme s ním za všech náročných okolností.