Mentální stav maminky se výrazně zhoršil po farmaceutické léčbě depresí. Začala být zmatená, zapomínat a nebyla schopná pochopit pro nás některé zcela jednoduché věci. Pak nám začala vyprávět i příběhy, které se stát nemohly, realitu vnímala naprosto zkresleně a začala být i agresivní.

Už v dávno jsme měli rozpoznat závažnější problém. To se ale nestalo. Vše jsme přisuzovali běžnému stárnutí a těm práškům na deprese. A z dnešního pohledu vidím, že to byla hlavně pohodlnost, neochota řešit cokoliv dalšího a hlavně si přiznat, že máma v pořádku skutečně není.

Vše vyvrcholilo jejím přesvědčením, že je rok 1981, když byla na úřadu.

Z něj ji odvezla sanitka rovnou do psychiatrické léčebny. Tam se díky práškům alespoň uklidnila. Řešili jsme v té době umístění do nějakého ústavu, protože svým zmatením začala být nebezpečná sama sobě.

Okolí i lékařka nám doporučovali, ať mámu zbavíme svéprávnosti. Přišlo mi to ale vůči mámě blbé. Tenkrát mi připadalo, že to přeci až tak špatné není. Po prášcích se mi navíc zdála celkem v pohodě.

Pak přišel další „dobrý skutek“. Teta za mámu podepsala revers, protože „přeci nebude mít ségru v blázinci“. Byla přesvědčená, že se o ni dokáže postarat. Ale v 85 letech nevěděla, jak velké sousto si ukousla.

Postupně jsme začali zjišťovat, kde všude máma dluží. Na bezdlužnost navíc byly navázány příspěvky na bydlení, o které tedy také přišla.

Dluhy celkem přesáhly 100 000 Kč, které bylo nutné zaplatit, aby mámu nevyhodili z bytu.

Teta postupem času zjistila, že se o mámu postarat nedokáže, takže mi jednoho dne telefonicky oznámila, že s tím končí a mám se o ni postarat sám. To je ale na vzdálenost 200 km problém, když máte práci a rodinu.

Teď mě navíc budí ze spaní představa, že mámě na dveře zaklepe nějaký šmejd a vnutí jí hrnce za 50 000 Kč. Až mámu uvidí, nebude se určitě ostýchat jí vnutit hned několik takhle výhodných obchodů. Vždyť po 10 minutách už nebude vědět, že něco podepsala.

My s tím pak nic neuděláme, protože je stále svéprávná.

Když jde mamka ven, naštěstí se pohybuje jen v úzkém centru města, kde se vyzná. Děsím se toho, až se jednou ztratí nebo až si zapomene vzít prášky.

Život by dnes byl mnohem snazší pro všechny, kdybych hned na začátku uměl alzheimera poznat, hned si přiznal, že tady ten problém je, a začal ho řešit.

Takhle letos nepojedeme na dovolenou, protože peníze na ni jsem použil na zaplacení máminých dluhů. Manželka i děti jsou naštvané na mě i na babičku a těžko jim to můžu zazlívat.

A mámě jsme ve výsledku taky nepomohli. V léčebně se o ni postarali, a nakonec tam byla spokojená. Stejně rychle by si určitě brzy zvykla i na domov pro pacienty s alzheimerem. My všichni jsme mohli mít taky klid.

Rozpoznání a přiznání problémů by vlastně pomohlo skutečně všem.