Všude se o tomto tématu mluví, píše, všichni se tváří, že je jasné, o co jde. Ale je to tak? Je komunikace opravdu předmět, který byl už na školách vyučován v dostatečné a kvalitní míře, abychom jej mohli úspěšně používat v každodenním životě?

Dle mých dlouholetých pozorování, osobních a profesních zkušeností tomu tak není. Měl by to být jeden z hlavních předmětů, nejlépe od mateřské školy, kdy děti přirozeně informace žádají. Náš vzdělávací systém tomuto zatím moc nefandí. Přestože komunikace je všude kolem nás, provází nás od rána do večera, od narození do posledních dní.

Původní význam komunikace vychází z latinského communicare, tj. sdílet. Znamená to vzájemné sdílení, tedy sdělování i přijímání informací. Není to tedy jednostranná záležitost, jak si spousta lidí myslí. Jde o vzájemnou výměnu.

Nejsou to ani příkazy, zákazy, nařízení, ty ostatně nemáme rádi od dětství. Takové to „musíš“ nebo „nesmíš“ slýcháme nejdříve od rodičů, pak od učitelů, následně šéfů, což jsou v danou chvíli vždy jakési autority. Následně může neustálá kontrola ostatních přejít i do rodinného života. Ve starším věku ji mohou vnímat i rodiče ze strany svých dětí či vnuků.

Komunikace není mlčení, pokud není sdílené a žádané. Výjimkou je pouze mlčení dohodnuté, je to shoda, sdílení, kdy si lidé rozumí v danou chvíli i beze slov. Jedná se o formu, kdy se lidem spolu hezky „mlčí“. Jde o společný záměr a všichni se v něm cítí dobře. Třeba si sednou jen tak ke krbu a pozorují praskající oheň, procházejí přírodou nebo pozorují západ slunce.

Není to ani situace, kdy na jednoduchou otázku nepřichází odpověď. Prostě nic, případně něco, co s tématem vůbec nesouvisí. Jak si mimochodem myslíte, že se ten, kdo položil otázku, cítí? Možná jste to zažili na vlastní kůži. Takový ten nepochopitelný pocit pochybností, nedůležitosti, ignorace apod.

Samozřejmě tam může být mnoho okolních vlivů, nesoustředěnost, roztříštěná pozornost, dělání více věcí najednou, nezájem o témata, ale třeba i hlučné nebo celkově zhoršené podmínky. Je možné se na vlivy zvenčí vymlouvat, možná by bylo ale lepší něco s nimi udělat.

Pokud chci s někým komunikovat opravdu o důležitých věcech, je dobré si k tomu připravit podmínky. Základem je zajistit vyhovující prostředí, časový rámec, pití, dobré je zkontrolovat i to, jestli není někdo hladový. Mohou to být drobnosti, ale v mnoha ohledech ovlivňují dobrý průběh a výsledek komunikace.

A jak tedy nejlépe na to? Dobré je si uvědomit, že v komunikaci je to podobné jako s házením míče. Nejdříve hází jeden, druhý míč chytí a pak jej může hodit teprve zpět. Nemohou házet oba najednou, jelikož ve hře je jen jeden míč. Jeden posílá myšlenku, otázku – mluví, druhý se zajímá – naslouchá. Jakmile myšlenku chytí, pochopí, tak k ní dává žádanou zpětnou vazbu. Poté se role otočí a dochází ke vzájemnému sdílení. Teprve v tuto chvíli můžeme hovořit o komunikaci.

Aby vzájemné sdílení bylo úspěšné, je dobré nepodcenit přípravu. Vše je o dohodě a určení pravidel předtím, než se do této životní disciplíny pořádně pustíme. Jako základ můžeme vzít pravidla slušného chování, které si ještě můžeme vylepšit. Možná bude jiný typ ladění u dětí, jiný u dospělých a starší generace. Pravidla by měla jen podpořit radostnou a pohodovou atmosféru a pomoci rychleji dosáhnout cíle – vzájemného porozumění.