Některé symptomy Alzheimerovy nemoci vyvolávají nepříjemné, zdánlivě neřešitelné situace. Existují však možnosti, díky kterým je můžeme lépe zvládnout. Hlavní je vhodná komunikace a celkový přístup k člověku.

Jak chápat symptomatické chování u osoby s demencí?

Pro člověka s demencí je symptomatické chování často jedinou možností, jak vyjádřit své pocity či problémy. Proto neexistuje důvod, proč potřeby člověka s demencí zlehčovat nebo ignorovat jejich naplnění.

Respekt jako prevence nepříjemných situací

Člověka s demencí bereme vždy jako sobě rovného, respektujeme jeho jedinečnost i vůli. Jakmile bychom jeho potřeby a přání brali jako výplod nemoci, nebudeme schopni nejen naplnit péči, ale ani porozumět a předejít frustraci, což je základ úspěchu. Proto naslouchejme a realizujme přání člověka s demencí, jak je to jen možné. Většina jeho přání i obav má reálný základ a lze na ně odpovědět.

Jak naplnit základní potřeby člověka s demencí?

Dopřejme člověku s demencí svobodné rozhodování, kdykoliv to jde. Můžeme s ním např. nakupovat, i když dá do košíku něco nelogického. Ptejme se, co chce dnes dělat, jak se oblékne, kdy se chce umýt atd.

Umožněme blízkému dělat obvyklé věci, i kdybychom nádobí museli přemýt a prádlo přeskládat, až u toho nebude. Činnosti mírní napětí, neklid a ctí důstojnost člověka.

Nesnažme se kontrolovat všechno. S demencí se člověk nestává poslušným objektem péče, ale zůstává jedinečnou osobností. A každá osobnost těžce nese, je-li neustále opravována, poučována a řízena v tom, co má jak dělat.

Projevme náklonnost. Doteky, společné zážitky, radost. To vše má sílu roztavit negativní pozice jako ledy. Vztahy jsou stále ten nejdůležitější základ v životě člověka s demencí.

Jak vyjádřit respekt k citům člověka s demencí?

Berme city a problémy člověka s demencí jako vlastní. Často stačí přehodnotit naše automatické reakce a místo údivu nebo popření jen naslouchat a přijímat: Zkusme třeba reakci: „Vždyť se ti nic neděje!“ nahradit za: „Chápu, že se teď zlobíš, musí to být nepříjemné.“ Případně místo: „Tvoje maminka už dávno nežije!“ reagujme vhodnějším: „Chceš být s maminkou? Jaké to je, když s ní můžeme být?“

Tím umožníme blízkému vyjádřit city a vytvoříme prostor důvěry, kde může náš blízký beze strachu vyprávět. Sdílené emoce okamžitě ztrácejí na síle a člověka uklidní. Snáze pak i v rozhovoru převedeme pozornost na jiný objekt.

Velmi nápomocné jsou k tomuto přístupu kurzy validace, které vám pomohou metodu respektu hlouběji pochopit a použít v praxi.

Jak správně komunikovat s lidmi s demencí?

1. Vlídně a pozitivně – hlasem i gesty. Člověk s demencí v nás tak uvidí oporu a motivaci.
2. Nekomplikovaně – v tempu podle člověka s demencí a srozumitelným jazykem dospělého bez dvojznačností a cizích slov.
3. Jedno po druhém – Komunikujme vždy jednu věc. Více možností najednou působí nervozitu, nejasnost a zmatek.
4. Naslouchání bez podmínek – dezorientovaný člověk nemá možnost se věci přeučit nebo opravit chybu, proto na ně neupozorňujme a soustřeďme se na podstatu sdělení.
5. Jsme oba dospělí – pouze tak vytvoříme respektující vztah. Dětská řeč s výjimkou pojmenování, na která člověk s demencí vyloženě lépe reaguje, není nutná snad ani u dětí. Dospělého pak vyloženě ponižuje a vy dosáhnete toho, že vás člověk s demencí nebude brát vážně.
6. Tělem i gestem – zvláště u pozdních fází demence získává řeč těla větší význam než slova. Dávejte proto pozor, abyste udržovali oční kontakt, nestavěli se zády, vhodně využívali doteky, slova doprovodili gesty pro větší srozumitelnost atp.
7. Nebuďme vztahovační – neberme si negativní chování blízkého s demencí osobně. Náš blízký je zmatený, rozčarovaný nebo agresivní z důvodu nemoci, ne kvůli nám. Vezmeme-li to na vědomí, výrazně ulehčíme oběma stranám. Hrubému, nevhodnému chování nevěnujme pozornost, nereagujme na ně. Místo toho obraťme pozornost na to podstatné, co potřebujeme udělat či říci.
8. Vyprázdnit batoh těžkostí – naše pozornost nesměřuje nikdy k tomu, co nemocný dělá, ale k tomu, co tím potřebuje vyjádřit. Nerozmlouvejme nikomu jeho emoce, ale vyjádřeme pochopení a prostor, aby je náš blízký mohl sdělit, jak umí.
9. Ticho a klid – jsou základem dobrého porozumění. Nedoplňujme a neskákejme do řeči, mlčení často umožní člověku s demencí dobrat se potřebných slov nebo začít vyprávět, co potřebuje.
10. Jeden na jednoho – člověk s demencí trpí problémy s koncentrací na více vjemů najednou. Pokud budeme mluvit skupinově nebo během konverzace mluvíme ještě na někoho jiného, náš blízký se nebude orientovat, co mu chceme sdělit. Vnímat bude spíš nátlak či převahu.