Na linku pro seniory telefonuje paní Marie. Připadá si sama a život ji už nebaví jako dřív. Opakovaně se ujišťuje, že neobtěžuje a nezabírá prostor potřebnějším.

„Je dobře, že voláte, máme tu prostor probrat, co vás trápí“, uklidňuje ji pracovnice linky.

Paní Marie se osmělí a ve zkratce vypráví svůj příběh. S manželem prožili pěkný život, oba dříve hodně pracovali a věnovali se rodině. Důchod pak trávili na chalupě a podnikali různé výlety. Neměli moc přátel, vystačili si spolu. Manžel před osmi měsíci zemřel.

Pracovnice dává najevo pochopení pro smutek ze ztráty nejbližšího člověka. Později se ptá, jak se volající cítí dnes. Zajímá se, jak se změnil její život.

Paní Marie se ve smutku zasměje, že to je právě ono. To, jak se život po smrti muže změnil, je důvod, proč volá. Říká, že smutek k životu patří, že jí manžel samozřejmě chybí, ale s tím by se dokázala vypořádat.

Trápí ji, že se nemá o koho starat, s kým si promluvit, čím se zaměstnat. Chalupu děti prodali, nevrátila by se na ni, sama by se tam stejně bála. Děti jsou dávno dospělé, dcera žije v zahraničí a syn hodně pracuje. Vnoučata paní Marie nemá. „Děti jsou hodné, zavolají, zastaví se na návštěvu, to víte, ale já už tomu jejich světu tolik nerozumím, sama moc zážitků nemám, o čem taky spolu máme pořád mluvit.“ Svěřuje se, že by si moc přála vnoučata.

Pracovnice pro to vyjadřuje pochopení, vrací však klientku k přemýšlení o tom, co sama může ovlivnit.

Klientka připouští, že jí chybí něco, na co by se mohla těšit, co by jí zpestřilo denní rutinu a o čem by mohla vyprávět dětem.

Pracovnice linky jí ve zkratce představuje aktivity, které město a místní organizace pro seniory nabízí. Na paní Marii je to hodně informací. Pracovnice tak klientce předává kontakt, kde je možno tyto informace získat v přehlednější formě. Pak se vrací k tomu, jak se volající cítí.

Paní Marie shrnuje, že se cítí lépe, zaujala ji třeba možnost jet na výlet. S pracovnicí linky se domlouvá, že kdyby něco potřebovala nebo si chtěla jen promluvit, může se opět ozvat.