Dokud měl tatínek řidičský průkaz, bylo vše v pořádku. S maminkou žili kousek za městem ve větším domě s velkou zahradou. Choval v ní dokonce včely. K nim se chodil také uklidňovat, když se s maminkou na něčem neshodli.

Když mu ale lékař zakázal řízení, šlo to s tatínkem rychle z kopce. Přišel o svou svobodu a soběstačnost. Přestal chodit i do hospody na svá dvě malá piva, aby si s ostatními štamgasty vyměnil informace.

Zhoršoval se i jeho psychický stav. Občas se objevila paranoia, občas zapomínal. Přestal zvládat péči o zahradu, musel dát pryč králíky, slepice i včely. Nedlouho nato zamřel.

Aby maminka nezůstala ve velkém domě sama, nastěhovali jsme se s manželem k ní. Místa bylo dost pro každého, včetně dcer a jejich rodin, které často jezdily na návštěvy.

Maminka byla stále čilá a myslelo jí to. Ráda se obklopovala lidmi, jezdila s námi na návštěvy i na výlety. Doma stále vařila, pekla, hlídala pravnoučata a starala se o zahrádku.

Začala se ale projevovat zhoršená koordinace pohybů. Při jednom pádu si dokonce ošklivě pohmoždila obličej. Když ji tak poprvé viděl pětiletý pravnuk, úlekem udělal krok zpátky.

Jednoho dne upadla v kuchyni, když se pro něco ohýbala do skříňky. Protože se nemohla zvednout, odvezli jsme ji do nemocnice na rentgen. Ten bohužel potvrdil zlomeninu nohy, která v 85 letech vyžadovala operaci.

Anestezie je velká zátěž i pro výrazně mladší ročníky. Maminka operaci přežila. V následujících dnech jí však začaly selhávat orgány. I přes veškerou snahu lékařů nakonec zemřela.

Nějakou dobu jsem si vyčítala, že jsem ji k práci vůbec pouštěla. Kdyby se v té kuchyni neohýbala, nemusela spadnout a stále by žila. Jenže ono by to tak asi nebylo. Maminka stále potřebovala něco dělat.

Kdybych jí to zakázala, stejně by mě neposlechla. A život bez práce by ji stejně nebavil. Začala by si připadat nepotřebná a zbytečná a stejně by tu už asi nebyla stejně jako tatínek.

Takto aspoň vím, že do poslední chvíle žila šťastná, spokojená a obklopená milující rodinou. Vždyť tak by to mělo být.