Rozhovor s Magdou Malou, asistentkou seniorů a koordinátorkou SlužbyProSenioryBrno.cz.

Čemu se v rámci pomoci seniorů věnujete?

Naše působení je poměrně široké, ale orientujeme se především na lidi s motorickými potížemi, např. seniory, kteří už špatně chodí a neumí si sami zajistit základní věci jako nákupy, úklid nebo vyřizování příspěvků a podobně.

O tomto tématu se začíná více mluvit. Tím, že seniorů přibývá, rodiny se přirozeně musí zapojovat více, což dříve nebylo úplně zvykem. Státních služeb totiž bohužel stále ubývá i přesto, že by naopak bylo potřeba, aby jich bylo více. Na trhy alespoň nastupují i komerční firmy, které se snaží do pomoci také začlenit.

Když si senior o pomoc neřekne, znamená to, že ji nepotřebuje?

Bohužel ne. Většinou to znamená, že si nechce přiznat bezmocnost a nechce nikoho obtěžovat. Často tedy senioři situaci nechají zajít daleko a doslova se zahrabou v odpadcích. V mnoha případech si ale služby sami platí tajně a rodině nechtějí přiznat, že potřebují pomoc, stydí se. Překážkou také bývá i finanční hledisko. Tam by měla nastoupit rodina a pomoci seniorovi vyřídit příspěvky, které zajistí prostředky na vše, co je potřeba.

Toto rodinám vždy kladu na srdce. Pokud nemáte v ruce papír, seniora bohužel do žádného zařízení nepřijmou a ve chvíli, když už situaci přestanete zvládat, je obvykle pozdě začít příspěvky teprve vyřizovat. Je lepší zažádat si s předstihem.

O jaké typy příspěvků lze žádat?

Základem je příspěvek na péči. Existují čtyři stupně, které jsou voleny s ohledem na úroveň nemohoucnosti seniora. Dále je možnost příspěvku na bydlení, mobilitu a průkazu ZTP nebo euroklíče, který umožní svému držiteli přístup na toalety pro invalidy kdekoli po Evropě.

Jaké ve své práci zažíváte nejtěžší momenty?

Největším úskalím bývá počáteční nedůvěra seniorů, když přijdeme poprvé k nim domů. Často mají strach a nechtějí nás pustit dovnitř. Klidným jednáním se snažíme jim vysvětlit, proč naši službu potřebují. Například v případě extrémních úklidů, které děláme v bytech a domech seniorů, kteří už situaci vůbec nezvládají a žijí ve značně zaneřáděném bytě. Tam totiž hrozí například i to, že pečovatelská služba odmítne do bytu, který je v takovém stavu, docházet. Nikdy však seniory do ničeho nenutíme a snažíme se na to jít postupně.

Většinou se tak děje v případech, kdy jeden z partnerů, kteří spolu žili, zemře a druhý zůstane sám. Byt je plný věcí, které spolu za celý život společně nashromáždili a samozřejmě to nechtějí dát pryč, jsou to jejich vzpomínky. My to děláme tak, že spolu s nimi probereme celý byt a vybereme společně věci, které jsou ještě v dobrém stavu a mohly by být užitečné. Pak je vozíme je na dobročinný bazar nebo je nabízíme zadarmo k odbytu. Senioři mají pak dobrý pocit, že věci ještě někomu poslouží a výtěžek pomůže zase někomu dalšímu, protože peníze vždy putují na další projekty pomoci.

Jaké faktory nebo události podzim života seniorům nejvíce komplikují nebo znepříjemňují?

Úrazy bývají začátkem konce. Největší nebezpečí hrozí hlavně u těch, kteří žijí sami – upadnou a delší dobu je nikdo nenajde. Obvykle pak málo rehabilitují, protože s nimi nemá kdo pravidelně cvičit. Nejsmutnější jsou případy, kdy senior opravdu nemá nikoho, je ležák a dochází k němu domů pouze párkrát denně pečovatelka. Zbytek času jen leží sám, často ve vlastních výkalech, a musí čekat na její další návštěvu. Je to veliká bezmoc. Když není k dispozici rodina a domovy jsou plné, bohužel se tyto scénáře dějí velmi hojně.

Na trhu jsou již zajímavé produkty, které mohou být v takových situacích nápomocné. Například hodinky, které signalizují problém. Také máme k dispozici systém sond snímající pohyb v bytě. Například nahlásí, že z kuchyně už 30 minut nikdo nevyšel. Tyto systémy jsou také napojeny na záchranné složky. (Tomuto tématu se budeme věnovat v příštím čísle. Pozn. redakce.)

Nemají-li senioři rodinu, která by je navštěvovala, kromě uklízečky, která se stane jedinou kamarádkou, nemají žádný další sociální kontakt. Někteří z nich z domu nevyjdou i roky a svět venku je jim už úplně cizí. I na tento problém se snažíme sehnat sponzory, kteří by podpořili projekty socializace. Cítila bych jako amorální brát si od těchto lidí peníze za to, že jim budeme dělat společnost, s tím se neztotožňuji.

Dalším velkým strašákem je Alzheimer. Podstatné je všímat si, že tato choroba začíná. Často to nepoznáte hned. Tito lidé mají svůj svět, nejlepší je přistoupit na jejich hru. Zažila jsem si podobné situace se svojí maminkou, kdy jsem ji vezla z nemocnice a ona mě přesvědčovala, že se musí vrátit zpět, aby dodělala rozdělaný úklid. Nevymlouvala jsem jí to, jen jsem řekla, že mi právě volali, že mají vše hotovo a ona už se nemusí vracet. Přijala to, dohadování v tomto případě zkrátka k ničemu nevede. Je také ale důležité na lidi s Alzheimerem dávat dostatečný pozor –⁠ často si neuvědomují základní rizika, například nechají zapnutý sporák a podobně.

Co vám pomáhá překonávat těžké chvíle, které při své práci jistě zažíváte?

Na to mám svého osobního anděla. Paní Ovečkovou znám již o doby, kdy jsme se starali o jejího manžela. Poté, co zemřel, zůstala sama, ale zatím vše zvládá i bez naší pomoci. Vždy, když cítím krizi, zazvoní mi telefon od p. Ovečkové, která mě ujistí, jak je ráda, že ví, že tam někde jsem, kdyby něco potřebovala. Vždy si uvědomím, že musím vydržet, aby se i ona jednou měla na koho obrátit.

Téma odcházení je ve společnosti zbytečně potlačováno. Někteří zkrátka už odejít chtějí, nemají na světě třeba už rodinu ani kamarády. Samozřejmě se na tato témata se seniory musíme bavit s citem, ale nebraňme se diskuzi o tom, co je pro ně důležité. Někteří chtějí mít nachystané hrobové místo, jiní si chtějí dát třeba štamprli becherovky. A proč ne? Ať si v posledních momentech zažijí a udělají vše, co potřebují a chtějí, samozřejmě pod nějakou rozumnou kontrolou.

Když už stav seniora dojde do stádia, kdy umírání skutečně přichází, orgány selhávají a tělo přestává pracovat, většinou jsou personálem stále nuceni do jídla a pití, i když už o to nestojí. Já zastávám názor, že pokud člověk již nechce, nechme ho být.

Jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka a jak s faktem umírání citlivě seznámit děti v rodině?

Když jsem byla za jednou ze svých klientek, rozloučit se s ní v její poslední chvíli, protože její syn už nestihl přijet z daleka, měla jsem s sebou i děti. Myslím, že pro ně je smrt přirozená, nevnímají to jako něco negativního nebo zvláštního, pokud z toho my neuděláme tabu. Je potřeba se s nimi o smrti a věcech kolem bavit zcela normálně. Pro ni bylo zase důležité, že měla v konci někoho nablízku. Poznala mě a odchod tak měla klidný a pokojný.