Prázdniny s babičkou a dědou, to jsou vzpomínky, které nám zůstanou navždy. Kolik jsme toho společně prožili, ať už u vody nebo na horách, se sluncem nad hlavou, když jsme byli na výletě, nebo při bojovkách v pláštěnkách. Dědeček vždy vymýšlel báječné lumpárny a babička nám hezky vařila a pekla dobroty na přání. Večer přišlo vyprávění, historky, zážitky a pohádky. To jsme všichni milovali nejvíce, sednout si a povídat, objetí a pusa k tomu na dobrou noc. To byly časy.

Moc se na nás vždy těšili. Měli už připravené nové hry, báječné výlety, spoustu času, žádný stres. Taková dětská pohoda. Byla to spousta dobrodružství, her a zábavy. Přesně to, co každé dítě miluje. Vždyť přece prarodiče jsou přece parťáci stvoření na veselé lumpárny a pořádné rozmazlování.

A tak děti a prarodiče jedou trochu na podobné vlně. Neuvěřitelné zážitky, tajuplné historky, to je něco, prarodiče jich mají velké zásoby a přímo vítají nové, pečlivé posluchače.

Všichni mají spoustu nápadů, času, dokážou si společně zablbnout, ať už doma nebo venku. Je to trochu jinak než s rodiči, kteří často slibují, ale nemají čas nebo společné chvíle přerušují telefonáty, kontrolou příchozích zpráv, odbíháním fyzicky nebo v myšlenkách apod.

Kdežto u prarodičů je to jinak, tam vnuky a vnučky čeká plná koncentrace, zájem, naslouchání, možnost se otevřít se svými drobnými radostmi, strachy či obavami. A to i v případech, kdy by bylo doma před rodiči nutno zatloukat nebo něco tajit. Prarodiče tak netlačí, nedělají výslech, co, kdy, kde, s kým a proč. Jen se více přirozeně zajímají, otevřeně, ale citlivě, bez dotěrných a pořád dokola opakujících se otázek, které už bývají hodně otravné a ohrané. Odpovědi na otázky jsou nic moc neříkající a obecné, ostatně jako otázky samy. „Jak bylo ve škole?“ „Jo, dobrý.“ „Jaký byl den?“ „Jo, v pohodě.“ „Nějaké novinky?“ „Nic, vše při starém.“

Samotní rodiče dětí jsou pak i někdy překvapeni, že jejich rodiče toho vědí o jejich vlastních ratolestech více než oni sami. Je to jednoduché, od prarodičů nepřichází k dětem různá kázání a moralizovaní. Naopak klidně přidají historku o tom, jaké to bylo za jejich mládí, že taky nebyli jiní. Mezigenerační souznění se tak hezky ladí. Dobré rady a dlouholeté zkušenosti se stávají studnicí moudrosti, která se dá využívat kdykoli a kdekoli.

Toto ale zase moc nechápou děti prarodičů, jelikož celý život museli poslouchat nějaké rady, tipy, poučování, co dělají špatně, co by měli zlepšit, co vyladit, jak se chovat atd. Poměr chvály a kárání byl mnohdy neúměrný. To je možná něco, co potom zasahuje do komunikace s rodiči v dospělosti.

Kdežto děti jsou jako houby, chtějí pojmout co nejvíce informací, jsou velmi zvídavé, mají spoustu otázek. A takto se mohou hezky realizovat obě zúčastněné strany, starší generace i ta nejmladší. Také trpělivost při dotazování, která rodičům v závodním tempu života chybí, tu mohou prarodiče doplnit. Někdy je potřeba vysvětlit problematiku vícekrát, protože dítě se nedá jen tak odbýt odpovědí, které plně nerozumí. O to více se starší generace cítí naplněna, protože může sdílet svá životní moudra, těžce získané zkušenosti s jedinečným obecenstvem. To zase díky tomu může porozumět některým oborům mnohem více a prakticky, zamilovat si zajímavé koníčky, vrátit se třeba ke čtení, hraní deskových her. A mohou si tak společně užívat příjemně strávený čas. Pro prarodiče je to nádherný čas, kdy se cítí prospěšní a dětské duše naplněné. Kde jinde také mohou potkat tak úžasnou, laskavou, milou encyklopedii, která jim vše v klidu ukáže, vysvětlí, pomalu, klidně opakovaně, bez stresu. A na závěr jim poděkuje za pozornost.

Mezigenerační komunikační světy se možná trochu liší. Vždy je to ale o nás, našem záměru, trpělivosti, toleranci a koncentraci v přítomnosti, kdy si chceme hlavně porozumět. Děti jsou v tomto úžasné, právě od nich se můžeme každodenně učit.