Z počátku šlo o občasné zapomínání a zvláštní nálady. Nebrali jsme to nijak dramaticky. Stává se nám to všem. Když se ale situace zhoršovala, vzali jsme maminku na vyšetření. Byl jí diagnostikován alzheimer.

Situace se velmi rychle zhoršovala a o maminku jsme začali mít strach. Čekali jsme, kdy si postaví vodu na kafe a zapomene na ni, odejde z bytu a zapomene své jméno a kde bydlí nebo kdy se stane něco, co nás ani nenapadlo.

Po dohodě s lékaři jsme ji umístili do zdravotnického zařízení, ve kterém ji byli schopni poskytnout veškerou péči, a kam jsme ji mohli jezdit navštěvovat.

Už první návštěva nedopadla tak, jak jsme si představovali. Bylo mi jasné, že objekt musí být zabezpečen, aby pacienti jen tak neodcházeli, a že je musí neustále hlídat. Realita ale byla mnohem horší. Maminka ležela na posteli, byla nadopovaná prášky na utlumení, nebyla schopná ani mluvit a její mentální schopnosti byly utlumeny tak, že nás ani nepoznávala.

To se mi vůbec nelíbilo. I když jsme měli oba s manželem práci, vzali jsme si maminku domů, kde ožila. Po velmi krátké době jsem si musela vzít ošetřovné a pak dát výpověď, abych mohla poskytovat celodenní péči.

Aktivita maminky byla neskutečná. Spánku jí stačilo výrazně méně než nám. Proto jsme se třeba ráno vzbudili a zjistili, že všechny květiny jsou z květináčů vytrhané a místo nich jsou zasazené svícny. Psa tahala za uši, protože si myslela, že jde o smetí, a chtěla ho vyhodit do koše. Rozhodně jsme se nenudili.

Maminčin důchod a příspěvek na péči naštěstí z větší části pokryl výpadek mého příjmu v rodinném rozpočtu, byť vyřízení příspěvku trvalo strašně dlouho, kdežto náklady na život běžely stále. Díky životu ve vlastním domě a manželovu příjmu to úspory na vlastní důchod zasáhlo jen minimálně.

Chod rodiny to ale totálně převrátilo. Vše se najednou začalo točit kolem maminky. Tedy vlastně spíš kolem „pana Alzheimera“. I nejmladší syn už ale byl na vysoké, takže jsem se kromě maminky nemusela starat ještě o dvě děti. Nechápu, pak to dělají ti, kteří takovou situaci řeší. Mají mou obrovskou úctu.

Když maminka zemřela, vrátila jsem se do práce. Jako učitelka z oblasti, kde je nás nedostatek, jsem s tím naštěstí problém neměla. Stačilo si zvyknout na pracovní rutinu v podstatě stejně jako po mateřské. Kdybych ale pracovala jinde, bylo by více než dvouleté přerušení práce asi větší problém.

Dnes na vše vzpomínáme s humorem, ale tehdy to bylo náročné. Měla jsem však ideální podmínky. Bylo mi 48 let, děti byly z domu, manžel měl dobrou práci s velmi dobrým platem a měli jsme i úspory. I tak bych si to po té zkušenosti asi více rozmýšlela.

Při představě, že bych se měla starat o 20 lidí s alzheimerem začínám chápat ty utlumující léky.