„Máme dvě uši a jedna ústa, tak bychom měli více naslouchat než mluvit.“ Zénón z Kitia, starověký řecký filozof

Zajímavý pohled, možná na tom něco bude. Pojďme ho lehce prozkoumat. Pokud to vezmeme anatomicky, je to přesné. Každý člověk má jen jedna ústa, ale dvě uši. A jak nám to sluší. Z hlediska početního je to také jasné, dvě jsou více než jedno, což by teoreticky mohlo znamenat, že bychom měli více používat uši, když už nám byly dány – naslouchat.

Běžně se ale takto nezamýšlíme nebo nepolemizujeme.

Často je ale zavřít ústa a chvíli mlčet pro mnoho lidí velmi těžké. Jejich myšlenkové pochody jsou někdy neuvěřitelné a nezastavitelné. A chtějí je jen pouštět ven, někdy hlava nehlava, bez ohledu na okolnosti, události, emoce, s heslem „kdo mluví, ten vyhrává“.

Jiná skupina zase raději nemluví. Myslí, že je dobré nic neříkat, mlčet, přitakávat, vypadat jako pozorný posluchač, ale zatím si myslet své. A tak nějak vším relativně v klidu proplout.

Speciální kapitola je vzájemné skákání do řeči. To je hodně populární, ale negativní komunikační disciplína, bez ohledu na věk či pohlaví. Velkou roli zde hraje asi netrpělivost, nutnost mít pravdu za každou cenu, slušnost, která se pomalu vytrácí.

Tak či tak je to pořád trochu ode zdi ke zdi, divoká soutěž – kdo s koho.

A ono se stačí ztišit, ovládnout tok myšlenek a nutnost mít první i poslední slovo. A zkusit dát prostor nejdříve druhému, začít se zajímat a jen se zájmem naslouchat. Prostor se začne čistit, vzájemná otevřenost a důvěra se může prohloubit. Větší pochopení vytváří lepší vztahy a nasloucháním to začíná. V bezpečném prostředí se rozpovídá i ten málomluvný. Chyběly mu k tomu třeba jen ty dvě naslouchající uši. Místo nich v minulosti mohl potkat kyselé obličeje, argumentaci, skákání do řeči či odbíhání k mobilu, počítači.

Při pečlivém naslouchání vzniká prostor k tomu, aby nám mohl protějšek vysvětlit, proč má tento názor, pohled, pocit, z čeho to pramení, proč je to pro něj třeba tak důležité.

Každý člověk má svůj důvod a pohnutky a jediné, co od nás chce a žádá, je, abychom ho pochopili. Nechce s námi soutěžit, žádá jen to jediné a nejcennější, porozumění. Všichni to máme stejně. Jen častokrát nás to mluvení a argumentování, předhánění se v tom, kdo má větší pravdu, dožene. Jak se však do lesa volá, tak se z lesa ozývá, na to bychom neměli zapomínat ani v tomto případě.

Tedy pokud dokážeme naslouchat 2krát více než mluvit, odpadne spousta přemýšlení, domýšlení, domnívání. A bude to mít velký přínos i pro náš každodenní život.

Nezapomeňme také samozřejmě mluvit, nejlépe ve chvíli, kdy je to očekáváno, kdy je to vhodné, potřebné a přinese to pozitivní výsledky. Ptejme se zejména svých blízkých, jak se cítí, co řeší, v čem potřebují podpořit, ale taktně a s citem. Nedělejme výslech, to opravdu není nutné. To nemá nikdo rád. Jednoduše a přirozeně se zajímejme a dávejme adekvátní zpětnou vazbu na to, co od nich přichází.

Dejme komunikaci do správné rovnováhy, mluvit i naslouchat, abychom ze vzájemného kontaktu měli potěšení, poučení, radost a dosáhli maximálního porozumění.

Problémy jsou a budou, možná existují jen proto, aby se život nestal nudou.

Ale společnými silami je možné je vždy vyřešit tak, aby bylo na obou stranách líp.