Na linku pro seniory telefonuje paní Eva. Zajímá se o to, kdo na linku obvykle volává a s čím pracovníci nejčastěji pomáhají.
Pracovnice se snaží otázky zodpovědět, vrací však hovor více k volající.
Paní Eva se po chvíli osměluje a začíná vyprávět o nejmladším synovi. Roman se k ní po rozchodu nastěhoval, sama mu to před dvěma měsíci nabídla.
Přišlo mi to jako dobrý nápad, říkala jsem si, místa je tu dost, všechno zdražuje, rozdělíme se o náklady, s něčím mi občas pomůže, já mu uvařím a budu mít společnost. Navíc mi ho bylo po tom rozchodu líto,
vzpomíná klientka na začátek jejich soužití v jedné domácnosti.
Syn po rozchodu ještě přišel o práci, buď hraje na počítači, nebo je někde s kamarády, o nic nejeví velký zájem a už vůbec ne o to, že by se na chodu domácnosti nějak podílel. Jako by mu bylo znova patnáct, tváří se, že jsem úplně nemožná, ale živit se nechá,
pokračuje volající v líčení situace. Klientka se stydí za to, jak si naběhla, říká, že dcerám se svěřit nemůže. Vždy jí vyčítaly, jak Romana coby nejmladšího rozmazluje. Klientka neví, jak z celé situace ven.
Svěřuje se, že syn na ni občas křičí a chce po ní peníze.
Pracovnice to pojmenovává jako nepřiměřené chování a počínající domácí násilí. Vyjadřuje pochopení, že se věci často vyvinou jinak, než si přejeme.
Podporuje volající v řešení situace, upozorňuje na možnou eskalaci. Pracovnice slyší, že někdo přichází do místnosti, klientka šeptá, že zavolá později.
Každý měsíc nové číslo s informacemi, které mohou zachránit život.