Velkou část života trávíme komunikací se svými blízkými. Jsou to osobní setkání, písemné a elektronické kontakty – plné myšlenek, nápadů, zážitků, radostí i starostí. K osobním stykům samozřejmě přináleží fyzický kontakt, od podání ruky, přes dotek, objetí atd.

Se zrychleným technologickým pokrokem nám však virtuální komunikace začíná ohrožovat tu osobní. U monitorů či na telefonech jsme přilepeni i několik hodin denně. Mladá generace nepouští telefon skoro z ruky, střední a starší ji pomalu následuje.

Pokrok holt nezastavíme a není to ani potřeba, pokud nám komunikační přístroje slouží a nejsme jejich otrokem. Dnes nám telefon spočítá velmi jednoduše, kolik času jsme strávili v daném týdnu v jeho společnosti. Dokáže to i přesně statisticky vyčíslit. Škoda jen, že zatím neexistují aplikace, které nám vyhodnotí, kolik času a v jaké kvalitě jsme strávili se svými prarodiči, rodiči či dětmi. A neřekne nám, kde jsou v této oblasti naše silné a slabé stránky, nevyhodnotí naši zpětnou vazbu atd.

O co vlastně u zpětné vazby jde? Odpověď na otázku přeci většinou dáváme. Někdy sice trošku kličkujeme, odbíháme nebo moc nevnímáme. Snahu však vyvíjíme. To je skvělé, ta se cení, ale realita se pak často mění.

Pokud má být hovor příjemný, musí být jako voda, která teče přirozeně korytem řeky, tedy s dobrými pocity všech zúčastněných.

Funguje to velmi jednoduše. Pokud mi někdo něco vypráví, očekává ode mne tzv. spoluúčast. Všichni přece chceme dostat zpět informaci, že naše myšlenky k druhému dorazily, ne?

A když tomu tak je, naše babička je potěšena, moudrý děda nadšen, že je konečně někdo vyslechl a chápe. A dítě se raduje o to více, že ho konečně někdo bere vážně.

Pokud chceme, aby hovor běžel v příjemném tónu, tak je potřeba průběžně dávat druhému najevo, že jsme opravdu „na příjmu“. Že jsme „tady“ s ním, že „tady“ není sám. Někdy totiž můžeme společně sedět u jednoho stolu nebo se vidět na monitoru, ale duchem nejsme přítomni. A to je ten malý zádrhel, se kterým se naše vztahy mohou ochlazovat, devalvovat a hroutit. Nikdo nechce trávit čas s někým, koho vůbec nezajímá, co nyní řeší, co ho trápí nebo mu přináší radost.

Pokud nám tedy dědeček bude vyprávět, co se mu dnes stalo, je pro něj důležité a pro nás nezbytné to takto brát. Chce se přece o nečekané setkání s dávným spolužákem podělit. Všichni to tak máme, chceme sdílet svou radost nebo starost, protože v tomto je ta síla a energie života. A k tomu sdílení potřebujeme právě protějšek, který je v hovoru s námi. Je na naší vlně plné radostí nebo starostí. A co se týče našich seniorů, tak je to trochu náš úkol, taková samozřejmá povinnost při jakémkoli setkání. Oni nám naslouchali celý život, snažili se, jak nejlépe uměli, i když to nebylo třeba dokonalé.

Bylo by tedy fajn, pokud se už do nějakého hovoru pustíme, s tímto faktem aktivně pracovat. Snažme se dávat průběžně najevo, že posloucháme, zajímáme se. Hodí se k tomu běžně používaná slova – chápu, rozumím atd. Ale nejde jen o slova. Ta jdou ruku v ruce s tím, v jakém emočním rozpoložení je vyřkneme. Na to je dobré dávat také pozor, jinak můžeme způsobit více škody než užitku.

Dědeček si to totiž může vzít dost osobně, třeba se i naštvat, a hovor se zasekne. A má pravdu, naslouchání a zpětná vazba není adekvátní. Dané téma jej rozčiluje, kdežto jiné dostává do pohody. A místo adekvátního sdílení, účasti v hovoru, od nás dostává mechanickou či žádnou reakci. Když se naši blízcí radují, radujme se s nimi, pokud jsou naštvaní, vyjadřujme pochopení. Nejde úplně o téma, ale o ně samotné, jejich aktuální postoj, rozpoložení a podporu našich vzájemných vztahů.

Určitě jsme to každý z nás alespoň jednou zažili, když nám někdo říkal, že nám rozumí, ale v podtextu jsme cítili, že tomu tak není. Měl nás třeba už plné zuby či jeho slova vůbec nekorespondovala s chováním. Jeho zpětné fráze byly trochu naučené či mechanické. A ty nejsou nikomu příjemné.

Ostatně nejlepším indikátorem toho, co je správné a co ne, jsou určitě zase děti. Čím je dítě menší, tím bývá upřímnější. Přímo a čestně nám sdělí: „Ty mě vůbec neposloucháš.“ nebo „Ty mi vůbec nerozumíš.“ A to je férová hra, jejíž hranice v dospělosti často překračujeme a pak se zbytečně divíme. Buďme tedy féroví vůči sobě i svým blízkým.