Farmakologické a nefarmakologické přístupy v péči o lidi s demencí jsou dnes nejdůležitější pilíře zlepšování kvality jejich života. Pro maximální účinek je třeba oba přístupy vzájemně doplňovat. Co znamenají a jak mohou lidem s demencí pomoci?

Léky na „alzheimera“ – co od nich můžeme čekat?

Lékařsky zatím nelze demenci uzdravit, protože její komplexní původ nám stále uniká. Na základě dostupných znalostí se však podařilo vyvinout léky zmírňující její problematické projevy. Jedná se o tzv. kognitiva k podpoře poznávacích funkcí a předepisovat lze i různá psychofarmaka k úpravě poruch nálad a chování. S veškerou medikací je u lidí s demencí na místě zacházet maximálně citlivě, všímat si zdrojů problematického chování a nepodceňovat vedlejší a často tlumící účinky některých psychofarmak. Velmi zásadní je léčbu doplnit farmakologickými přístupy, které nepřestávají překvapovat svou účinností.

Proč jsou nefarmakologické přístupy v péči o lidi s demencí tak podstatné?

Zmínili jsme, že léky v případě Alzheimerovy demence nejsou samospásné a potřebují doplnit nefarmakologickými metodami. Důvod je prostý – stejně jako dlaha pomůže srůstu kosti, ale nevrátí vaší končetině pohyblivost ani jistotu v běžných úkonech, bude stejně tak zbytečné užívat kognitiva a psychofarmaka bez podnětů a rozvíjení jejich pozitivního účinku. Pokud člověk s demencí nedostane příležitost tyto funkce používat, zažít a rozvíjet, jednoduše u něj zakrní jako dlouho nepoužívaný jazyk. Těmito příležitostmi nemusí přitom být žádné velké činy, stačí občas vyměnit čtyři stěny za společnou procházku, vyzkoušet nový recept, zapojit se do uklízení, dívat se, jak si venku hrají děti, pohladit zvíře, zpívat si, hrát hry či vzpomínat atd.

Výhodou nefarmakologických postupů je i fakt, že je můžeme s úspěchem aplikovat až do posledních dnů života, kdy farmaka už rozhodně nepůsobí. Například tělesný kontakt s příjemnými materiály, stimulace chutí, vůní, hudbou, kožních receptorů či masáže poskytnou nemocnému pocit bezpečí a prožití vlastní tělesnosti v pozitivním kontextu.

Kognitiva pro lidi s demencí? Významné výsledky na dobu omezenou.

Pozitivní vliv kognitiv na Alzheimerovu demenci je průkazný a významný, nevýhodou ale stále zůstává jejich limitovaná účinnost, výsledky závislé na individuálních dispozicích pacienta i stále ještě mladé zkušenosti v jejich předepisování. Péče zkušeného odborníka (geriatr, psychiatr, neurolog) se tak opravdu vyplatí.

Jak kognitiva fungují?

Kognitiva velmi zjednodušeně řečeno optimalizují specifickou chemii mozku, která provází sebemenší aktivity naší mysli. Alzheimerova nemoc vyvolává nadměrné odbourávání některých účinných látek (acetylcholinestráz) a naopak podpoří hromadění a usazování škodlivin (vápník). Tyto usazeniny jsou známé jako plaky a při magnetické rezonanci prozradí přítomnost onemocnění.

Zmíněné patologické jevy nakonec znemožňují správnou funkci neurotransmiterů a prakticky ničí vznik a sdílení podnětů mezi neurony. Neuronové spoje odumírají, čímž izolují neuron a zabraňují jeho činnosti. Vedle toho dochází ještě k patologickému hromadění některých škodlivých látek, na němž se podílí právě odumírání a špatná funkce neuronů. Postupně dochází k smrštění celých oblastí mozkové tkáně. Člověk je postupně zmatený, bezradný, najednou nechápe, co se děje, není schopen kontrolovat své myšlení, sledovat dění, neovládá své chování, nedokáže se soustředit, vnímat a někdy ztrácí vůli aktivně žít. Jednotlivé projevy jsou však velmi individuální a velmi závisí právě i na kvalitě poskytované nefarmakologické péče a citovém zázemí člověka s demencí.

Jak se kognitiva předepisují?

Pro podchycení maximálně účinné hladiny kognitiv je nezbytné léky plynule zvyšovat. Tzv. titrace probíhá obvykle od nejnižší dávky s pravidelným navyšováním až po maximální zaznamenatelný efekt. Účinek se prokazuje pravidelným srovnávacím testováním kognitivních funkcí i pozorováním chování či nálad. Jakmile zvýšení dávky přestane vykazovat další efekt, jde o signál k ustálení dávky. Další zvyšování by bylo kontraproduktivní.

Co může ovlivnit účinek kognitiv?

Obrovskou roli v účinnosti kognitiv hraje nasazení léčby v rané fázi onemocnění. Čím je nasazení pozdější, tím problematičtější je výsledný efekt. Váš geriatr, psychiatr či neurolog také bedlivě pozoruje vedlejší účinky, které mohou signalizovat nevhodný druh kognitiv pro daného pacienta. Roli hrají individuální dispozice pacienta i kvalita podnětů z denního života pacienta. Kognitiva jsou k dispozici v několika druzích a jakkoliv je jejich výměna při nevyhovujících výsledcích, je za určitých okolností možná.

Čtyři fáze demence na dva druhy kognitiv

Raná až střední fáze onemocnění umožňuje lékaři předepsat kognitiva s vyšším efektem než ve fázi těžké nebo terminální, kde už léčba kognitivy nepřipadá v úvahu. Mohou za to právě již nezvratné pokročilé změny v oblasti mozkové tkáně.

V rané až střední fázi je člověk s demencí ještě schopný se obsloužit sám či s dopomocí, ještě dokáže komunikovat a vnímat okolí. V této fázi se mohou zapojit kognitiva zpomalující odbourávání žádoucího acetylcholinu v mozku, čímž se zpomalí postup nebo dočasně zlepší kvalita kognitivních funkcí. Úspěšná léčba může zastavit přechod do další fáze až o pět let a může dojít i k zlepšení poruch chování či nálad. Efekt kognitiv je ale vždy dočasný, protože kognitiva umí nepříznivé procesy pouze zpomalit, nikoliv uzdravit. Tento typ léčiv také nefunguje v pokročilém stadiu, kdy už patologické procesy pokročily natolik, že je účinné látky kognitiv ani dočasně nekompenzují.

Při návštěvě lékaře ve střední pokročilé až těžké fázi demence zbývá nasadit kognitiva na bázi memantinu proti hromadění škodlivých usazenin v mozku. Efekt je už spíše udržovací a zaměřuje se na dočasnou stabilizaci, než i tento účinek vymizí. Kognitiva je možné i kombinovat dle odpovědi pacienta a uvážení lékaře.

Jak úspěšně zvládnout nefarmakologické léčebné postupy?

Nefarmakologické léčebné postupy už mnoho let přitahují pozornost vědců i profesionálních pečujících. Nejenže vykazují silně pozitivní vliv na nežádoucí symptomy i kognitivní funkce lidí s demencí, ale vědci si pohrávají s dosud nepotvrzenou myšlenkou, že účinkují pokročilému poškození mozkové tkáně navzdory. Kdyby se taková naděje přes obtížnou průkaznost v prostředí exaktních věd potvrdila, okamžitě by přepsala dějiny i možnosti léčby v oblasti Alzheimerovy choroby. Bohatě si však můžeme vystačit i s pozorovatelnými léčivými účinky z vlastních zkušeností.

V jednoduchosti je síla aneb Jak na terapie bez násilí

Muzikoterapie, ergoterapie, smyslová aktivizace, bazální stimulace, validace a další… Někdy se zdá, jako bychom na léčbu bez farmak potřebovali alespoň čtyři tituly. Opak je ale pravdou a možná největší překážkou v uplatnění nefarmakologických přístupů je obava pečujících, že udělají něco špatně. To je však omyl, protože na rozdíl od farmak nemůžete blízkému uškodit, a tak to nejhorší, co se může stát, je, že nebude fungovat, jak jste čekali. Rozhodně ale neublíží a každá snaha přidá zkušenost, čemu se vyhnout nebo co naopak využít. Byla by proto škoda nevyužít potenciál a setrvávat v nejistotě.

Přestože tedy některé terapie pro lidi s demencí mají své ustálené postupy, podstatou zůstává dělat všechno úplně obyčejně lidsky a jednoduše. Všechny potřebné nástroje máte v sobě, a tak často stačí zůstat sami sebou a hledat odpovědi i nápady v sobě. Stále stačí obyčejný lidský respekt a přirozenost bez úsilí, přítomnost, které jsou samy o sobě léčebnou metodou. Chce to jen občas vidět lidskou bytost bez souhrnu symptomů, projevit respekt, dbát na důstojnosti, ptát se sami sebe, co byste v situaci druhého chtěli, někdy stačí jen naslouchat a neodejít, i když je něco matoucí. Důležité je nabízet svou přítomnost bez velkých očekávání, dělat obyčejné aktivity, vyhnout se plánům a představám, které mohou vést k nespravedlivému zklamání, ale dát prostor spontaneitě, neskrývat své chyby a lidskost, nebát se humoru, vyměnit nařizování za přirozenou pozornost a dopomoc na požádání, počkat dostatečně dlouho na odezvu nebo odpověď, nechtít všechno hned, dopřát prostor, udělat v dopomoci krok zpět a nechat něco na nemocném, hledat jeho zájmy a záliby, zapojit ho v něčem, co baví i vás. Dále se snažte dotyčného nelitovat, nebát se účasti, chápat, vidět dospělého, a ne dítě, nenutit jej do samoúčelných aktivit, nechat čas od času něco být a prostě si s člověkem jen tak trochu pobýt. Tohle všechno promlouvá k lidem s demencí samo za sebe a budou se s vámi cítit dobře.