Paní K., která byla celý život učitelkou, neměla vlastní děti. Využila tedy úžasné možnosti nechat se adoptovat mladou rodinou, která ji navštěvovala, a přitom jí pomohla s úklidem, přivezla těžký nákup a podobně. Zkrátka chovala se k ní jako k vlastní.

Protože ale členové rodiny nebyli z Brna, kde paní K. bydlela, zajistili jí pomoc prostřednictvím našich služeb. Paní K. tehdy bylo 93 let, ale měla skvělou paměť, a třeba cenu nákupu si spočítala z hlavy.

Už třicet nebo čtyřicet let žila v nejvyšším patře vysokého domu v Brně. Přestože měla k dispozici výtah, venku byla naposledy ve svých 87 letech. Od té doby ven ani nechtěla.

Povídání s paní K. bylo vždy příjemné, i když často přišla řeč na téma, že už dál vlastně ani nechce žít. V bytě byla sama, kromě adoptivní rodiny ale neměla už nikoho. I všichni její přátelé již zemřeli. Postupně dospěla k názoru, že se chce z bytu přestěhovat do domova seniorů.

V něm žije dodnes a je tam spokojená. Má dokonce v plánu dožít se alespoň sta let.

Je ale skvělou ukázkou našeho přístupu ke klientům. Asistentky, které paní K. doma pomáhaly, ji v domově seniorů stále navštěvují a povídají si s ní, i když už to není jejich práce. To je důkazem, že si naše asistentky s klienty vytvářejí skutečně přátelské vztahy.

A je to také ukázkou toho, že domovy seniorů mají svá pozitiva a pro některé lidi mohou být lepším řešením než osamělý život ve vlastním bytě.